Zálohování virtuálních serverů má jednu zvláštní vlastnost: dokud ho nepotřebujete, vypadá funkční zálohování úplně stejně jako nefunkční. V obou případech svítí v přehledu zelená, v obou případech přibývají soubory. Rozdíl se pozná až ve chvíli, kdy z toho má někdo něco obnovit - a to je nejhorší možná chvíle na zjištění, že to nejde.

Tři nejčastější způsoby, jak si zálohy rozbít

První je záloha uložená tam, kde běží i originál. Když selže úložiště nebo se do prostředí dostane ransomware, zmizí obojí naráz. Záloha na stejném poli, jako jsou produkční disky, chrání jen proti smazanému souboru - ne proti události, kvůli které se zálohy zřizují.

Druhý je zálohování běžícího stroje bez součinnosti s tím, co uvnitř běží. U databáze to znamená, že se zachytí stav v půli operace - záloha se udělá, tváří se v pořádku, ale databáze z ní nenaběhne. Proto se před snímkem posílá do stroje pokyn, aby na okamžik dokončil rozdělanou práci; bez toho jde o kopii, ne o zálohu.

Třetí je tichý konec. Úloha se změnila, disk se zaplnil, heslo vypršelo - a zálohy prostě přestaly vznikat. Bez upozornění se na to nepřijde, protože nefunkční zálohování nedělá žádný hluk. Právě proto se hlídá i to, že záloha vznikla, ne jen že poslední známá existuje.

Pravidlo 3-2-1 a proč pořád platí

Tři kopie dat, na dvou různých typech úložiště, jedna z nich mimo budovu. Pravidlo je staré desítky let a přežilo všechny módní vlny, protože neřeší techniku, ale scénáře: chyba člověka, selhání hardwaru, a událost, která zasáhne celou lokalitu - požár, voda, krádež, šifrovací útok.

Ta třetí kopie mimo budovu je zároveň ta, která nejčastěji chybí. Ne z nevědomosti, ale proto, že je to jediná část, která vyžaduje pravidelnou pozornost nebo měsíční platbu. Firmy, které o data přišly nadobro, měly skoro vždycky zálohy - jenom všechny na jednom místě.

Co dělá Proxmox Backup Server jinak

Zálohovací server pro Proxmox pracuje s daty po blocích a ukládá každý unikátní blok jen jednou. V praxi to znamená, že desítky podobných serverů - typicky stejný operační systém, jiná aplikace - zaberou zlomek toho, co by daly plné kopie. Denní zálohy tak jdou držet měsíce zpátky, aniž by úložiště narostlo do absurdna.

Druhá věc je ověřování. Server umí uložená data pravidelně procházet a kontrolovat, že sedí kontrolní součty - tedy že to, co leží na disku, je pořád to, co se zapsalo. Tichá koroze dat na dlouho ležících zálohách je jinak problém, o kterém se člověk dozví až při obnově.

Třetí je synchronizace na druhý server jinde. Zálohy se udělají lokálně, kde je to rychlé, a odtud se přelijí mimo budovu. Právě tím vznikne ta třetí kopie z pravidla 3-2-1, aniž by kdokoli něco nosil na disku domů.

Test obnovy: jediná část, která to celé potvrzuje

Zálohování se dá nastavit za odpoledne. Co ho dělá zálohováním, je pravidelná zkouška, že z něj jde obnovit - ideálně do odděleného prostředí, kde obnovený stroj nikomu neublíží, když naskočí se stejnou IP adresou jako originál.

Zkouška odpoví na dvě otázky, které se jinak dají jen odhadovat. Kolik dat v nejhorším případě ztratíme - tedy jak staré jsou poslední použitelné zálohy. A jak dlouho potrvá, než bude firma zase pracovat. Druhé číslo bývá překvapením: obnova samotného souboru je otázka minut, ale rozjet po pořádku celé prostředí včetně závislostí mezi servery trvá výrazně déle, než si kdokoli myslí, dokud si to jednou nezkusí.

Shrnutí

Záloha, kterou nikdo nezkusil obnovit, je jen soubor, o kterém doufáme. Držte tři kopie na dvou typech úložiště s jednou mimo budovu, hlídejte i to, že záloha vůbec vznikla, a alespoň jednou za čas si obnovu opravdu vyzkoušejte - včetně měření, jak dlouho trvala. Jak zálohování stavíme u virtuálních prostředí popisujeme na stránce virtualizace a Proxmox, souvislost s dohledem pak v článku o monitoringu sítě.